1 500 žárovek, záběry z newyorské Grand Central Station a jeden zásadní matematický problém: jak namapovat obraz na světla rozmístěná náhodně v prostoru? Tak vzniklo Scattered Light — jedno z nejznámějších děl Jima Campbella, absolventa MIT a držitele Guggenheimova stipendia, jehož díla dnes visí ve sbírkách MoMA nebo Metropolitan Museum of Art v New Yorku. Na Signal Festival 2026 přiváží instalaci, která funguje jako tiché kouzlo, na které si musíte sami přijít. Přečtěte si rozhovor se samotným autorem.
Váš studijní background je v technických oborech. Jak jste se dostal k umění?
JIM: Vystudoval jsem elektronické inženýrství a matematiku, ale asi deset let po škole a práci v Silicon Valley mě inženýrství začalo trochu nudit. Postupně, v průběhu pětadvaceti let, jsem začal více tíhnout k umění, konkrétně k filmografii. Začalo to kolem roku 1988–1990, kdy jsem začal propojovat zájem o film s inženýrskými znalostmi. Proto se u většiny mých prací objevuje popis „custom electronics” – obvykle si elektroniku v dílech navrhuji sám.
Mohl byste nás provést technickou stránkou díla Scattered Light?
JIM: Scattered Light byl způsob, jak po letech práce ve dvou dimenzích sice pokračovat 2D obrazem, ale mít jeho reprezentaci trojrozměrnou. Jde v podstatě o převedení 2D obrazu do 3D.
Technicky nejsložitější část bylo něco, čemu říkám „mapa” — žárovky visí shora na náhodných pozicích, a bylo třeba vyřešit, jak na ně obraz namapovat. To zabralo nejvíc času. Začínám s obrazem, který převedu na nízké rozlišení — v tomto případě 64 pixelů na šířku a 24 na výšku. Poté ho náhodně „natáhnu” v ose Z, takže vznikne jakýsi mrak světel.
Zrada je v tom, že matematicky vygenerovaná náhodnost nevypadá náhodně — oči začnou sledovat vzorce a shluky. Proto byl potřeba druhý krok, kdy jsem procházel rozmístění ručně, aby výsledek působil náhodně, nejen matematicky náhodný byl.
Scattered Light bylo tedy první dílo, kde jste přešel z 2D do 3D objektu tohoto typu?
JIM: Ano. Scattered Light bylo první, kde jsem obraz opravdu převedl do osy Z.
Při prvním uvedení v Madison Square Parku jsem byl hodně nervózní, protože aby byl obraz rozpoznatelný, musel divák stát asi 20 metrů od díla, jinak dílo vypadá prostě jako shluk žárovek. Neměl jsem jak to předem otestovat, ale naštěstí to fungovalo.
Na Vašem webu jsem četla, že dílo pracuje se záběry z Grand Central Station. Nese tato volba nějaké zvláštní poselství?
JIM: Spíše dvě věci. Zaprvé, pohybující se siluety lidí jsou velmi snadno rozpoznatelné — skoro až v pradávném, prvotním smyslu siluet u ohně v jeskyni. Proto v mnoha svých dílech pracuji s postavami. Zadruhé, na Grand Central Station se lidé pohybují velmi chaoticky a ve všech směrech zároveň. Když třeba natáčím na ulici, lidé chodí sem a tam po stejných trajektoriích. Na Grand Central je to jiné — a to mi pro tento typ díla přišlo ideální. Nešlo tolik o obsah tohoto místa, ale o způsob, jakým se tam lidé pohybují.
Natáčel jsem tam i pro dřívější 2D díla. Miluji tamní chaos a energii. Ráno přijedou pendleři – pohybují se rychle, oblečení v černém. V jedenáct dopoledne jsou tam turisté – barevnější, pomalejší, ztrácejí se. Líbí se mi, jak se to místo v průběhu dne mění.
Vystavoval jste Scattered Light i jinde než v Madison Square Parku?
JIM: Ano, cestovalo na několik míst. Z New Yorku cestovalo do Minneapolis-Saint Paul v Minnesotě, kde bylo instalováno u řeky. Poté do Perthu v Austrálii. Pak do Hongkongu a asi před čtyřmi lety do Durhamu v Anglii. Celkem čtyři nebo pět míst za šestnáct let.
V Hongkongu mělo dílo smůlu. Mělo být vystaveno dva měsíce, ale hned po dvou dnech přišel nejhorší hurikán za mnoho let a dílo bylo úplně zničeno. Museli jsme ho celé přestavět. Jinak je ale poměrně odolné, v New Yorku přežilo šest měsíců tvrdé zimy se silným větrem a sněhem bez problémů. Hurikán je ale jiná kategorie.
Líbí se Vám vystavovat v parcích?
JIM: Ano, rád dílo umísťuji do parků. Mísení s přírodou a architekturou sedí jeho náhodné povaze. Proto jsem rád, že jste v Praze našli místo v parku.
Jak lidé s dílem interagují?
JIM: Hlavně tím, že přicházejí blíž a zase odcházejí dál. Spousta lidí si neuvědomuje, že čím blíže jsou, tím méně jasný obraz vidí – je to opačně, než by čekali. Vzniká takový tanec se vzdáleností.
Navíc pokud se díváte ze strany, nevidíte nic než blikající světla. Obraz je viditelný pouze zepředu a zezadu; jakmile se odchylujete od osy, stává se čím dál abstraktnějším.
Proč jste zvolil LED žárovky?
JIM: Klasické žárovky by měly příliš vysoký příkon. Proto jsme všech 1 500 žárovek jednu po druhé rozřízli a nahradili vlákno zakázkovou LED diodou, aby dílo odebíralo mnohem méně energie. Pak jsme sklo dali zpět a výsledkem je měkké světlo, které připomíná svit staré žárovky.
Nejtěžší část celého procesu je právě řezání skla. Používáme pilku na dlaždice a hodně jich při řezání praskne.
Co je největší kouzlo díla Scattered Light?
JIM: Líbí se mi moment, kdy někdo dílo nejdřív vůbec nevnímá — a pak uvidí, jak se na něj jiný člověk zahledí, podívá se taky a najednou řekne: „Hele, tam je obraz!” Je to takové magické probuzení. Myslím, že to bude pro lidi opravdu silný zážitek. Díváte se na hromadu žárovek a najednou tam je obraz.
A protože žárovky jsou lehké a trochu se pohupují ve větru, dodává to velmi vzdušný, lehký pocit.
O díle Scattered Light
Na první pohled působí Scattered Light Jima Campbella jako monumentální souhvězdí zavěšených žárovek jemně blikajících ve tmě. Když však návštěvníci poodstoupí a nechají své oči přivyknout, začnou se v záři světel postupně objevovat pomíjivé lidské postavy – přízračné siluety, které procházejí prostorem, aby se vzápětí znovu rozplynuly v abstraktní světelné struktuře.
Instalace proměňuje pohyblivý obraz v 3D prostředí vytvořené z více než 1 500 světelných bodů. Zachycuje každodenní scénu lidí procházejících rušným dopravním uzlem, kterou lze však spatřit pouze z určitého úhlu – s každým krokem návštěvníka se rozpadá, proměňuje a znovu skládá. Rozvinutím dvojrozměrného obrazu do fyzického 3D prostoru vytváří Campbell jedinečný percepční paradox.
Jim Campbell
Jim Campbell se narodil v roce 1956 v Chicagu. Po studiu matematiky a inženýrství na prestižním MIT se přestěhoval do San Francisca, kde v polovině 80. let přešel od filmové tvorby k interaktivním video instalacím. Od roku 2000 pracuje primárně s LED diodami jako svým hlavním médiem. Jeho elektronické sochy a instalace z něj udělaly přední osobnost v oblasti využití počítačové technologie jako umělecké formy — Campbell zkoumá hranici mezi zobrazením a abstrakcí a zabývá se lidskou schopností interpretovat informace a „vyplňovat mezery” nezbytné k vytvoření ucelené představy.
Campbellova díla byla vystavena po celém světě a jsou součástí sbírek nejvýznamnějších světových institucí, včetně Museum of Modern Art, Whitney Museum of American Art nebo Metropolitan Museum of Art v New Yorku a Smithsonian American Art Museum ve Washingtonu, D.C. Mezi jeho ocenění patří Rockefeller Foundation Fellowship Award v oblasti multimédií a Guggenheim Fellowship Award.